Helena (stejně jako po ní do deprese uvržený anonym) mi zde minulý týden hodila svým komentářem k postu (původně plánovanému jako první a poslední) rukavici, kterou nemohu nezvednout, tedy výzvu, abych nepsal zrovna jen o temných a temnějších stránkách bosenské minulosti. Sice jsem takřka hned rezignoval na její nápad, abych se zmínil třeba o „krásném mostě ve Višegradu“, protože se mi myšlenky po chvíli začaly odlepovat od jedenácti půvabných oblouků, zakladatele Mehmeda paši Sokoloviće a od Iva Andriće (bosenského nositele Nobelovy ceny a autora Mostu na Drině, tedy nikoli autora toho mostu, ale románu, či spíše série historických obrazů spojených právě tímto mostem) a postupně mi utíkaly opět k první polovině devadesátých let a výjevům, které se mi honily hlavou, když jsme poslouchali šeptanou (neboť jména jako Milosevic či Arkan nejsou prý procházejícími místními slyšena bez intenzivních pocitů, ba reakcí) historii Višegradského mostu za posledních dvou válek.
Abych tedy napravil svůj pesimismus z minula, zkusím zmínit jiné dva jevy, které potkáte v Bosně na každém kroku, a třeba to dopadne veseleji. Věc, která mi v Čechách i po měsíci vždy znovu spolehlivě vybaví Bosnu, protože její vůni mám spojenu s každým rohem a každým ránem tam, je kafe. Slušelo by se zde pět superlativy na bosenskou kávu (tedy kahvu) a básnit o tom, jak je v Bosně nejlepší…nemůžu si ale pomoci od dojmu, že byť je káva v Evropě tureckým importem a Bosňáci jako nejturečtější Evropané by na ni proto měli mít přímo patent, tak v kvalitě a chuti se v Evropě přeci jen nedá upřít prim Italům. Skoro by se chtělo říct, že Turci (a kdo ví, možná to byli bosenští janičáři, po kom při obléhání Vídně zbylo v táboře těch legendárních několik prvních pytlů kávových bobů v západním světě) dali Evropě kávu a Italové jí dali evropský styl. To ale nic nemění na tom, že Bosňáci vynikají v neotřelosti a pestrosti přípravy a také ve stylu servírování: co kavárna, to trochu jiný styl a v některých kavárnách si jej udržují přímo staletí - například v té v Travniku, kde si dosud drží servírování, které tak vyhovovalo arcivévodovi Rudolfovi. Je-li ovšem podávána tradičně, tedy v turecké džezvici, je k jejímu servírování potřeba celý tác: tak aby se tam vešla džezvice z kávou (ať už bylo dilema, zda rozemletá kávová zrnka pouze zalít, nebo i povařit, vyřešeno v dané kavárně jakkoli), šálek, cukřenka, mléko, voda, některé z pevných želé podávaných co automatický zákusek, popřípadě ještě cigareta a sirky. Tuto all-inclusive sestavu podávají právě v Travniku a dýchne tak na vás ona atmosféra ještě orientální, ale už i rakousko-uherská (Bosna byla naším mocnářstvím okupována v letech 1878-1918, patrně i českými vojáky, ovšem ti, kteří o ní zpívali jako o „Hercegovině, lautr rovině“, kterou musela dobít infanterie, patrně nikdy neodešli ze svých posádek kdesi v Polabí, protože hercegovská krajina plná vápencových skalisek by jako rovina mohla připadat leda yettimu).
Mnohem více nostalgie než po osmanském a rakousko-uherském období se ovšem spojuje s jinou epochou, ba místo o epoše bychom mohli mluvit o jednom jménu. JBT. Nejde ani o výbušninu, ani o účinnou látku nějaké měkké drogy, ale o osobnost, na kterou v Bosně, a patrně celé bývalé Jugo, narazíte na každém kroku, v každém z nemnohých stánků se suvenýry, kde jsou na hrnky a dřevěné medailonky vyryty alternativně dva obrázky: panenka Maria nebo on. Josip Bros Tito. Partyzánská legenda, vůdce největšího vnitrostátního odboje proti nacistům, na jehož desítkách tisíc partyzánů si vylámali zuby Němci i Italové, chorvatští ustašovci i srbští četnici, byť se všichni na čas proti němu spojili. Krom toho jugoslávský znovusjednotitel a vůdce po prvních pětatřicet let a mimochodem jediný z evropských komunistických vůdců, po jehož režimu zůstalo i jméno. Neznáme husákismus, kádárismus ani pieckismus. Zato titoismus byl pojem a v době českoslovesnkého „stalinismu“ také jízdenka na Pankrác. Dnes zůstává po maršálu Titovi několik heroických válečných vzpomínek a filmů (kvůli filmu o bitvě na řece Neretvě byl dokonce znovu zničen most přes tuto řeku, jak vám barvitě a se zápalem v očích popíše průvodce památníku této bitvy v městečku Jablanica, jak jinak než pod velkým portrétem velkého maršála), tučná a slavná kapitola v učebnicích dějepisu, vzpomínky na to, co bylo v jeho éře horší než na Západě, ale lepší než ve zbytku východního bloku, a hlavně matný pocit, že žil někdo, kdo dokázal udržet čtyřicet let všechny ty jugoslávské sourozenecké národy v míru apokoji. Ale to už bych se zase blížil k období po pádu vlády jeho pevné ruky, takže je čas včas skončit. Dobrou noc.
Abych tedy napravil svůj pesimismus z minula, zkusím zmínit jiné dva jevy, které potkáte v Bosně na každém kroku, a třeba to dopadne veseleji. Věc, která mi v Čechách i po měsíci vždy znovu spolehlivě vybaví Bosnu, protože její vůni mám spojenu s každým rohem a každým ránem tam, je kafe. Slušelo by se zde pět superlativy na bosenskou kávu (tedy kahvu) a básnit o tom, jak je v Bosně nejlepší…nemůžu si ale pomoci od dojmu, že byť je káva v Evropě tureckým importem a Bosňáci jako nejturečtější Evropané by na ni proto měli mít přímo patent, tak v kvalitě a chuti se v Evropě přeci jen nedá upřít prim Italům. Skoro by se chtělo říct, že Turci (a kdo ví, možná to byli bosenští janičáři, po kom při obléhání Vídně zbylo v táboře těch legendárních několik prvních pytlů kávových bobů v západním světě) dali Evropě kávu a Italové jí dali evropský styl. To ale nic nemění na tom, že Bosňáci vynikají v neotřelosti a pestrosti přípravy a také ve stylu servírování: co kavárna, to trochu jiný styl a v některých kavárnách si jej udržují přímo staletí - například v té v Travniku, kde si dosud drží servírování, které tak vyhovovalo arcivévodovi Rudolfovi. Je-li ovšem podávána tradičně, tedy v turecké džezvici, je k jejímu servírování potřeba celý tác: tak aby se tam vešla džezvice z kávou (ať už bylo dilema, zda rozemletá kávová zrnka pouze zalít, nebo i povařit, vyřešeno v dané kavárně jakkoli), šálek, cukřenka, mléko, voda, některé z pevných želé podávaných co automatický zákusek, popřípadě ještě cigareta a sirky. Tuto all-inclusive sestavu podávají právě v Travniku a dýchne tak na vás ona atmosféra ještě orientální, ale už i rakousko-uherská (Bosna byla naším mocnářstvím okupována v letech 1878-1918, patrně i českými vojáky, ovšem ti, kteří o ní zpívali jako o „Hercegovině, lautr rovině“, kterou musela dobít infanterie, patrně nikdy neodešli ze svých posádek kdesi v Polabí, protože hercegovská krajina plná vápencových skalisek by jako rovina mohla připadat leda yettimu).
Mnohem více nostalgie než po osmanském a rakousko-uherském období se ovšem spojuje s jinou epochou, ba místo o epoše bychom mohli mluvit o jednom jménu. JBT. Nejde ani o výbušninu, ani o účinnou látku nějaké měkké drogy, ale o osobnost, na kterou v Bosně, a patrně celé bývalé Jugo, narazíte na každém kroku, v každém z nemnohých stánků se suvenýry, kde jsou na hrnky a dřevěné medailonky vyryty alternativně dva obrázky: panenka Maria nebo on. Josip Bros Tito. Partyzánská legenda, vůdce největšího vnitrostátního odboje proti nacistům, na jehož desítkách tisíc partyzánů si vylámali zuby Němci i Italové, chorvatští ustašovci i srbští četnici, byť se všichni na čas proti němu spojili. Krom toho jugoslávský znovusjednotitel a vůdce po prvních pětatřicet let a mimochodem jediný z evropských komunistických vůdců, po jehož režimu zůstalo i jméno. Neznáme husákismus, kádárismus ani pieckismus. Zato titoismus byl pojem a v době českoslovesnkého „stalinismu“ také jízdenka na Pankrác. Dnes zůstává po maršálu Titovi několik heroických válečných vzpomínek a filmů (kvůli filmu o bitvě na řece Neretvě byl dokonce znovu zničen most přes tuto řeku, jak vám barvitě a se zápalem v očích popíše průvodce památníku této bitvy v městečku Jablanica, jak jinak než pod velkým portrétem velkého maršála), tučná a slavná kapitola v učebnicích dějepisu, vzpomínky na to, co bylo v jeho éře horší než na Západě, ale lepší než ve zbytku východního bloku, a hlavně matný pocit, že žil někdo, kdo dokázal udržet čtyřicet let všechny ty jugoslávské sourozenecké národy v míru apokoji. Ale to už bych se zase blížil k období po pádu vlády jeho pevné ruky, takže je čas včas skončit. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat