Pavel Molek: Druhé podání aneb na kafi s JBT

Helena (stejně jako po ní do deprese uvržený anonym) mi zde minulý týden hodila svým komentářem k postu (původně plánovanému jako první a poslední) rukavici, kterou nemohu nezvednout, tedy výzvu, abych nepsal zrovna jen o temných a temnějších stránkách bosenské minulosti. Sice jsem takřka hned rezignoval na její nápad, abych se zmínil třeba o „krásném mostě ve Višegradu“, protože se mi myšlenky po chvíli začaly odlepovat od jedenácti půvabných oblouků, zakladatele Mehmeda paši Sokoloviće a od Iva Andriće (bosenského nositele Nobelovy ceny a autora Mostu na Drině, tedy nikoli autora toho mostu, ale románu, či spíše série historických obrazů spojených právě tímto mostem) a postupně mi utíkaly opět k první polovině devadesátých let a výjevům, které se mi honily hlavou, když jsme poslouchali šeptanou (neboť jména jako Milosevic či Arkan nejsou prý procházejícími místními slyšena bez intenzivních pocitů, ba reakcí) historii Višegradského mostu za posledních dvou válek.
Abych tedy napravil svůj pesimismus z minula, zkusím zmínit jiné dva jevy, které potkáte v Bosně na každém kroku, a třeba to dopadne veseleji. Věc, která mi v Čechách i po měsíci vždy znovu spolehlivě vybaví Bosnu, protože její vůni mám spojenu s každým rohem a každým ránem tam, je kafe. Slušelo by se zde pět superlativy na bosenskou kávu (tedy kahvu) a básnit o tom, jak je v Bosně nejlepší…nemůžu si ale pomoci od dojmu, že byť je káva v Evropě tureckým importem a Bosňáci jako nejturečtější Evropané by na ni proto měli mít přímo patent, tak v kvalitě a chuti se v Evropě přeci jen nedá upřít prim Italům. Skoro by se chtělo říct, že Turci (a kdo ví, možná to byli bosenští janičáři, po kom při obléhání Vídně zbylo v táboře těch legendárních několik prvních pytlů kávových bobů v západním světě) dali Evropě kávu a Italové jí dali evropský styl. To ale nic nemění na tom, že Bosňáci vynikají v neotřelosti a pestrosti přípravy a také ve stylu servírování: co kavárna, to trochu jiný styl a v některých kavárnách si jej udržují přímo staletí - například v té v Travniku, kde si dosud drží servírování, které tak vyhovovalo arcivévodovi Rudolfovi. Je-li ovšem podávána tradičně, tedy v turecké džezvici, je k jejímu servírování potřeba celý tác: tak aby se tam vešla džezvice z kávou (ať už bylo dilema, zda rozemletá kávová zrnka pouze zalít, nebo i povařit, vyřešeno v dané kavárně jakkoli), šálek, cukřenka, mléko, voda, některé z pevných želé podávaných co automatický zákusek, popřípadě ještě cigareta a sirky. Tuto all-inclusive sestavu podávají právě v Travniku a dýchne tak na vás ona atmosféra ještě orientální, ale už i rakousko-uherská (Bosna byla naším mocnářstvím okupována v letech 1878-1918, patrně i českými vojáky, ovšem ti, kteří o ní zpívali jako o „Hercegovině, lautr rovině“, kterou musela dobít infanterie, patrně nikdy neodešli ze svých posádek kdesi v Polabí, protože hercegovská krajina plná vápencových skalisek by jako rovina mohla připadat leda yettimu).
Mnohem více nostalgie než po osmanském a rakousko-uherském období se ovšem spojuje s jinou epochou, ba místo o epoše bychom mohli mluvit o jednom jménu. JBT. Nejde ani o výbušninu, ani o účinnou látku nějaké měkké drogy, ale o osobnost, na kterou v Bosně, a patrně celé bývalé Jugo, narazíte na každém kroku, v každém z nemnohých stánků se suvenýry, kde jsou na hrnky a dřevěné medailonky vyryty alternativně dva obrázky: panenka Maria nebo on. Josip Bros Tito. Partyzánská legenda, vůdce největšího vnitrostátního odboje proti nacistům, na jehož desítkách tisíc partyzánů si vylámali zuby Němci i Italové, chorvatští ustašovci i srbští četnici, byť se všichni na čas proti němu spojili. Krom toho jugoslávský znovusjednotitel a vůdce po prvních pětatřicet let a mimochodem jediný z evropských komunistických vůdců, po jehož režimu zůstalo i jméno. Neznáme husákismus, kádárismus ani pieckismus. Zato titoismus byl pojem a v době českoslovesnkého „stalinismu“ také jízdenka na Pankrác. Dnes zůstává po maršálu Titovi několik heroických válečných vzpomínek a filmů (kvůli filmu o bitvě na řece Neretvě byl dokonce znovu zničen most přes tuto řeku, jak vám barvitě a se zápalem v očích popíše průvodce památníku této bitvy v městečku Jablanica, jak jinak než pod velkým portrétem velkého maršála), tučná a slavná kapitola v učebnicích dějepisu, vzpomínky na to, co bylo v jeho éře horší než na Západě, ale lepší než ve zbytku východního bloku, a hlavně matný pocit, že žil někdo, kdo dokázal udržet čtyřicet let všechny ty jugoslávské sourozenecké národy v míru apokoji. Ale to už bych se zase blížil k období po pádu vlády jeho pevné ruky, takže je čas včas skončit. Dobrou noc.

Pavel Molek: Středoevropanova cesta Bosnou a časem

Ocitaje se na stránkách tohoto bosenského blogu, přemýšlím, proč mě na ně Helena pozvala. A vzhledem k tomu, že ve faktických znalostech, ba ani v něčem, co by se dalo nazvat „pochopení“ Bosny (ejhle, pěknou floskuli hned v úvodu!), jí nemůžu ani zpovzdálí konkurovat, napadá mě snad jedině, že bych její věcnost mohl vyvážit svým přebujelým lyrismem a její „vnitřní“ pohled na Bosnu odpovědí na otázku, co by mohlo a mělo do Bosny zvnějšku přitáhnout běžného Středoevropana.
Nechci přitom na misku vah, která má onoho Stědoevropana přimět ujet oněch 585 kilometrů, které nás (konkrétně hraniční přechod Mikulov od přechodu Bosanska Gradiška) od Bosny dělí, opustit unijní prostor „svobody, bezpečnosti a práva“ a vydat se všanc balkánským nejistotám, přisypávat jednotlivá bosenská přírodní a památková „nej-“; namísto toho zmíním jen dva důvody, které by dnes k cestě přiměly mě, dvě věci, o nichž jsem přesvědčen, že bych je v Evropě v krystaličtější a hmatatelnější podobě nenašel. První je Orient. Druhou je válka.
Orient… Historici se dodnes přou, čím to je, že osmanská moc, která mezi čtrnáctým a devatenáctým stoletím prošla celým Balkánem, Rumunskem, Bulharskem, Maďarskem a tu a tam zavítala i na Slovensko a k Vídni, zapustila zdaleka nejživější kořínek právě v Bosně. Zatímco Maďarům zbyla po návštěvách a nadvládě Velké Porty (folkaře upozorňuji, že shoda názvů je čistě náhodná) hlavně záliba v termálních lázních a Čechům a Rakušanům kafe, rohlíky a dechovka, v Bosně se na styku katolického a pravoslavného křesťanství vytvořila a dodnes zůstala nečekaná enkláva živých mešit a minaretů, půvabných věží sahat kula, ale i jevů, které nejsou spjaty přímo s islámským náboženstvím, ale spíše s islámskou kulturou. Můžete si tu tedy nejen vystoupat na minaret, v mešitě si bose popovídat s imámem či zalistovat v transkripci Koránu do latinky, ale také se projít po takovém orientálním tržišti, jako je sarajevská Baščaršíja, a dát si buď výtečnou bosenskou kávu z džezvy podobné těm, které potkáte v Istanbulu nebo v poušti u beduínů (fanatici přes sladké si k ní samozřejmě dají baklavu, kterou znají z tureckých cukráren), nebo ochutnat čevapy, u nichž máte jistotu, že v nich není ani kousek vepřového a k zahnání mastnoty vám nenabídnou pivo ani jiný alkoholický nápoj, ale kysané mléko… Mnohem radši bych ovšem tenhle odstavec psal před dvaceti nebo osmdesáti lety, protože bych mohl mluvit o tom, že tyhle závany Orientu můžete potkávat v celé Bosně a Hercegovině, i o tom, že se všude potkávají v těsném sousedství s myšlením katolického Západu a východní nálady pravoslaví. Dnes už ale všechny tyto světy (snad kromě některých částí Sarajeva) nežijí spolu, ale vedle sebe, odděleny liniemi kantonů a entit, liniemi, které oddělují už mnohdy značně vzdálené a vzájemně „vyčištěné“ kulturní a národnostní oblasti, liniemi, které vytvořil další jev, kvůli němuž stojí za to do Bosny jet.
Válka… Skončila před třinácti lety, ale to je jednak málo na to, abyste její stopy a následky nepoznávali na každém kroku, ale hlavně je to překvapivě málo na to, že jste stále ještě v Evropě, jejíž zbytek na přesuny vojáků, koncentrační tábory, blokády, ostřelování, vypalování vesnic, znásilňování žen a masové hroby už třiasedesát let spokojeně zapomíná. Tady v Bosně vám ovšem o válce nevyprávějí starci, ale vaši vrstevníci, pětadvacetiletí kluci, jako ten, který umí anglicky a tak se živí jako průvodce na sarajevské „Tunnel Tour“, při které vám nejen ukáže, na kterých místech došlo k největším masakrům civilistů, protože dělostřelecké granáty dopadaly zrovna do míst tržiště plného lidí, kde byla „Alej ostřelovačů“, v níž jít za dne bylo čtyři roky čirým bláznovstvím, protože vás mohl mít na mušce jakýkoli srbský snajper z okolních kopců, či kde vedl tunel do území ovládaného bosňáckou armádou, ale všechno to doprovodí i vzpomínkami na to, jak se mu v téhle čtyřleté blokádě žilo jako klukovi, jak se mu dospívalo, jak mu rodiče sháněli jídlo a co mu v té době neřekli. A když seberete odvahu a vydáte se do Srebrenice, nemůžete si dost dobře připadat jako v nějakém muzeu, kde se jen líčí jakási historie jakési země, protože vám ji líčí třicetiletá žena, která před těmi čtrnácti lety přišla o otce a většinu mužské části rodiny, a protože dokument o obětech etnické čistky je tvořen z výpovědí dalších žen, které čekají, v kterém masovém hrobu se najdou hodinky nebo lebka jejich manžela. Jedna z těch žen z filmu vám při vstupu prodávala suvenýry. A tihle všichni vám vyprávějí o něčem, co vám jako Čechovi nutně připomíná třeba vyprávění o Lidicích (vojensky řečeno byla Srebrenice taky „obsazena, ženy, děti a staří lidé odsunuti, muži mezi patnáctým a šedesátým šestým rokem zlikvidováni“), jenže v desetkrát děsivějším rozměru a čtyřikrát bližší době, v době, kdy vy sami už jste byli schopni vnímat zprávy a vaši současní politici už byli politiky a neudělali nic… Tak vámi proběhne hrůza, vzpomenete si na Carla Jasperse a jeho rozdělení druhů viny a dlouho mlčíte.
Na konci postu mi dochází, že jsem asi nesplnil úplně očekávání a místo toho, co je na Bosně tak nějak kladně nejlákavější, jsem popsal to, co na ní pro mě bylo nejintenzivnější. Ale kdo ví, možná i tenhle druh prožitku může někoho přesvědčit, že stojí za to, neopominout na Balkáně jen chorvatské pláže či řeckou antiku, ale i tenhle kousek země, kde se tři kulturní a náboženské vlivy tak dlouho prolínaly a obohacovaly a kde se tak nedávno a tak drsně střetly. Štastnou cestu. A „laku noc“.

P:S.: Abych končil alespoň trochu odlehčeně, rád bych zmínil jeden jasný bosenský klad a důvod k brzké návštěvě: přes všechna turistická lákadla, která v Bosně a Hercegovině najdete a která vám zde dřív či později fundovaně popíše Helena, je Bosna stále ještě požehnanou zemí, kam nedorazily davy japonských turistů se svými stovkami blikajících fotoaparátů. Zatím…;)