Jak asi většina cestovatelů do jihovýchodní Evropy postřehla, od června zavedli Slovinci povinnost koupě dálniční známky, která je však nejméně půlroční. Zda a kdy se tento nepříznivý systém podaří odstranit, není jasné. Češi, jako správní koumáci, však již přišli na způsob, jak se vyhnout nepříjemnému placení za zanedbatelný úsek dálnice. Více informací přinesl článek na idnes: http://cestovani.idnes.cz/jak-se-vyhnout-placeni-dalnicni-znamky-ve-slovinsku-fyv-/ig_chorvatsko.asp?c=A080612_112303_ig_chorvatsko_tom.
pátek 20. června 2008
pátek 30. května 2008
Sarajevo. Co navštívit?
Už jsme se podívali na Baščaršiji, na druhý břeh řeky Miljacky - do parku At-mejdan, také do muzeí. Je to ale všechno? Není. Chcete-li Sarajevo poznat víc, máte ještě řadu jiných možností. Za povšimnutí stojí i mnohé mosty přes řeku Miljacku - Latinska ćuprija, Eifelův most, Čobanija most, Šeher Čehajina ćuprija, Kozja ćuprija atd. U Baščaršije (naproti Inat kuće) se nachází Vijećnica, bývalé sídlo městských radních, později národní knihovna. Budova Vijećnice byla těžce poškozena v průběhu války, přesněji v noci ze 24. 8. na 25. 8. 1992, kdy ji zasáhl jeden z granátů a budova začala hořen. V plamenech nenávratně zmizelo mnoho cenných knih a plameny se také podepsaly na této překrásné stavbě. Prohlédněte si pečlivě tuto budovu alespoň zvenčí (zevnitř to zatím není možné). Pokud si prohlédnete okolní vyvýšená místa, určitě nepřehlédnete malou pevnost Žuta tabija. Jděte se podívat i tam a odměnou vám bude překrásný pohled na město. Pokud se vám nebude chtít jít pěšky, vezměte si taxi. Nádherných vyhlídek je ve městě několik, pokud budete mít příležitost, aby vás někdo z místních vzal na některou z nich, určitě toho využijte. Neobvyklým zážitkem je i sama cesta autem v úzkých prudce stoupajících uličkách. Až budete znovu v jádru města, projděte se ulicí Ferhadija - navštivte městskou tržnici a ochutnejte místní výrobky (ochutnávat se může a ochutnání není podmíněno koupí, může se i smlouvat o cenách) - k dostání jsou tradiční bosenské sýry a masné výrobky a mnoho dalších pochoutek. Zastavte se na náměstí Osvobození, kde se za hezkého počasí hrají šachy za přítomnosti řady diváků. Podívejte se do Ferhadijské mešity. Projděte se ulicí Maršala Tita. Na místě, kde se střetává ulice Ferhadija a ulice Maršala Tita se zastavte u věčného plamene - vzpomínky na ty, kteří padli v boji proti fašismu. Budete-li mít centra města dost, ale nebude se vám chtít město opustit, zajeďte si k pramenu řeky Bosny - Vrelo Bosne - (na konečnou tramvaje směr Ilidža a pak pěšky nebo taxi). Je to příjemné místo na relaxaci (park s pramenem a vodními nádržemi), kde je i restaurace a atrakce pro děti (např. poníci). K tomuto místu si vezměte kočár tažený koni (není to drahé), který vás k němu odveze trasou dlouhou asi 3 km. Je to příjemné a děti to určitě ocení. Dalším místem k procházkám a relaxaci je Bentbaša u řeky Miljacky, kde je městský bazén, bežecké a cyklistické stezky a velmi příjemné jsou zde procházky kolem řeky. Najdete tu také horolezeckou stěnu Dariva. Krásný bazén (krytý) se nachází také v hotelu Radon Plaza.
Ráno v Sarajevu
Je jen málo míst, kde mám velmi ráda rána a kde jsem si ochotná i přivstat. Sarajevo je jedním z nich. S kamarádkou Dunjou jsme se shodly na tom, že ráno zde je něčím zvláštní. "To zvláštní" dělá ráno velmi příjemným. Nespěchejte, naučte se sarajevský sabur - tj. klidné tempo, žádný spěch. Možná to dělá vzduch, Sarajevo je obklopeno horami a vzduch je tak nějak lepší než v jiných hlavních městech. Možná jsou to vůně z buregdžinic a pekáren, které ráno připravují a prodávají své zboží. Možná je to ten pohled na hory a kopce, který vás provází téměř každým místem města. Možná všechno dohromady a nebo něco úplně jiného. :-) Projděte se ráno Baščaršijí a pozorujte, jak se pomalu probouzí na naplňuje. Baví mě pozorovat, jak se pomalu otevírají různé obchůdky a jak se připravují na zákazníky - od vystavování zboží až po čištění chodníku před obchůdkem. Dejte si kávu v nějaké příjemné kavárně. Já mám moc ráda jednu na ulici Saraći nebo kavárnu Metropolis na ulici Maršala Tita (kde mají i velký výběr snídaňových jídel a také různých dortů, které kupodivu nejsou tolik sladké, jak je jinak v Bosně obvyklé). Nebo ochutnejte jednu z pit v některé z buregdžinic.
... Ráno v Sarajevu vás příjemně naladí na celý den!
čtvrtek 29. května 2008
Sarajevo - At-mejdan park a okolí
V blízkosti Baščaršije, resp. na druhém břehu řeky Miljacky, se nachází park At-mejdan, který, i když sám o sobě není nic zvláštního, má ve svém okolí řadu zajímavých míst k vidění. V samotném parku si můžete odpočinout, máte-li děti, často v něm v létě najdete různé atrakce pro děti (malý kolotoč nebo vláček apod.). Uprostřed parku je nachází pavilon z roku 1913, v němž je dnes kavárna, která je velmi příjemným místem k posení. Většinou v ní hraje příjemná hudba, což přispívá k příjemné relaxaci. U parku si můžete všimnout budovy ministerstva obrany z let 1854 - 1856 (ulice Hamdije Kresevljakovića), které po celou dobu slouží jako vojenský objekt. Kousek opodál se nalézá Hadži Sulejmanova mešita a turbet sedm bratrů z roku 1538. Zejména turbet, tedy místo, kde je pohřbeno sedm bratrů, je kultovním místem Sarajevanů. Mešitu nechal vystavět Sulejman Paša Skopljak. Vydáte-li se Franjevačkou ulicí, uvidíte zde kostel sv. Antonína z Padovy a františkánský klášter a opodál sarajevský pivovar postavený v roce 1882. V rámci pivovaru je i velmi příjemná pivnice, kde můžete ochutnat sarajevské pivo o tomu výbornou jemnou nebo ostrou klobásu. Když se vydáte nazpět, jděte ulicí Konak, kde si můžete prohlédnout (pouze zvenčí) stejnomenný palác z osmanské doby (konkrétně z roku 1868). Pokračujte toutéž ulicí směrem k centru a prohlédněte si Císařovu mešitu (Careva džamija) z roku 1566. Na tomto místě byla postavena již v roce 1457 dřevěná mešita. S mešitou sousedí jedna budova v bohužel velmi dezolátním stavu. Šlo o hamam, tedy veřejné lázně. Kromě této budovy se žádné veřejné lázně z osmanské doby nedochovaly. O kousek dál se nachází most Latinska čuprija z roku 1565, přejdete-li po tomto mostě, dostanete se k místu, odkud Gavrilo Principe spáchal neblaze proslulý atentát na následníka trůnu a jeho ženu, tato událost rozpoutala první světovou válku.
Pavel Molek: Druhé podání aneb na kafi s JBT
Helena (stejně jako po ní do deprese uvržený anonym) mi zde minulý týden hodila svým komentářem k postu (původně plánovanému jako první a poslední) rukavici, kterou nemohu nezvednout, tedy výzvu, abych nepsal zrovna jen o temných a temnějších stránkách bosenské minulosti. Sice jsem takřka hned rezignoval na její nápad, abych se zmínil třeba o „krásném mostě ve Višegradu“, protože se mi myšlenky po chvíli začaly odlepovat od jedenácti půvabných oblouků, zakladatele Mehmeda paši Sokoloviće a od Iva Andriće (bosenského nositele Nobelovy ceny a autora Mostu na Drině, tedy nikoli autora toho mostu, ale románu, či spíše série historických obrazů spojených právě tímto mostem) a postupně mi utíkaly opět k první polovině devadesátých let a výjevům, které se mi honily hlavou, když jsme poslouchali šeptanou (neboť jména jako Milosevic či Arkan nejsou prý procházejícími místními slyšena bez intenzivních pocitů, ba reakcí) historii Višegradského mostu za posledních dvou válek.
Abych tedy napravil svůj pesimismus z minula, zkusím zmínit jiné dva jevy, které potkáte v Bosně na každém kroku, a třeba to dopadne veseleji. Věc, která mi v Čechách i po měsíci vždy znovu spolehlivě vybaví Bosnu, protože její vůni mám spojenu s každým rohem a každým ránem tam, je kafe. Slušelo by se zde pět superlativy na bosenskou kávu (tedy kahvu) a básnit o tom, jak je v Bosně nejlepší…nemůžu si ale pomoci od dojmu, že byť je káva v Evropě tureckým importem a Bosňáci jako nejturečtější Evropané by na ni proto měli mít přímo patent, tak v kvalitě a chuti se v Evropě přeci jen nedá upřít prim Italům. Skoro by se chtělo říct, že Turci (a kdo ví, možná to byli bosenští janičáři, po kom při obléhání Vídně zbylo v táboře těch legendárních několik prvních pytlů kávových bobů v západním světě) dali Evropě kávu a Italové jí dali evropský styl. To ale nic nemění na tom, že Bosňáci vynikají v neotřelosti a pestrosti přípravy a také ve stylu servírování: co kavárna, to trochu jiný styl a v některých kavárnách si jej udržují přímo staletí - například v té v Travniku, kde si dosud drží servírování, které tak vyhovovalo arcivévodovi Rudolfovi. Je-li ovšem podávána tradičně, tedy v turecké džezvici, je k jejímu servírování potřeba celý tác: tak aby se tam vešla džezvice z kávou (ať už bylo dilema, zda rozemletá kávová zrnka pouze zalít, nebo i povařit, vyřešeno v dané kavárně jakkoli), šálek, cukřenka, mléko, voda, některé z pevných želé podávaných co automatický zákusek, popřípadě ještě cigareta a sirky. Tuto all-inclusive sestavu podávají právě v Travniku a dýchne tak na vás ona atmosféra ještě orientální, ale už i rakousko-uherská (Bosna byla naším mocnářstvím okupována v letech 1878-1918, patrně i českými vojáky, ovšem ti, kteří o ní zpívali jako o „Hercegovině, lautr rovině“, kterou musela dobít infanterie, patrně nikdy neodešli ze svých posádek kdesi v Polabí, protože hercegovská krajina plná vápencových skalisek by jako rovina mohla připadat leda yettimu).
Mnohem více nostalgie než po osmanském a rakousko-uherském období se ovšem spojuje s jinou epochou, ba místo o epoše bychom mohli mluvit o jednom jménu. JBT. Nejde ani o výbušninu, ani o účinnou látku nějaké měkké drogy, ale o osobnost, na kterou v Bosně, a patrně celé bývalé Jugo, narazíte na každém kroku, v každém z nemnohých stánků se suvenýry, kde jsou na hrnky a dřevěné medailonky vyryty alternativně dva obrázky: panenka Maria nebo on. Josip Bros Tito. Partyzánská legenda, vůdce největšího vnitrostátního odboje proti nacistům, na jehož desítkách tisíc partyzánů si vylámali zuby Němci i Italové, chorvatští ustašovci i srbští četnici, byť se všichni na čas proti němu spojili. Krom toho jugoslávský znovusjednotitel a vůdce po prvních pětatřicet let a mimochodem jediný z evropských komunistických vůdců, po jehož režimu zůstalo i jméno. Neznáme husákismus, kádárismus ani pieckismus. Zato titoismus byl pojem a v době českoslovesnkého „stalinismu“ také jízdenka na Pankrác. Dnes zůstává po maršálu Titovi několik heroických válečných vzpomínek a filmů (kvůli filmu o bitvě na řece Neretvě byl dokonce znovu zničen most přes tuto řeku, jak vám barvitě a se zápalem v očích popíše průvodce památníku této bitvy v městečku Jablanica, jak jinak než pod velkým portrétem velkého maršála), tučná a slavná kapitola v učebnicích dějepisu, vzpomínky na to, co bylo v jeho éře horší než na Západě, ale lepší než ve zbytku východního bloku, a hlavně matný pocit, že žil někdo, kdo dokázal udržet čtyřicet let všechny ty jugoslávské sourozenecké národy v míru apokoji. Ale to už bych se zase blížil k období po pádu vlády jeho pevné ruky, takže je čas včas skončit. Dobrou noc.
Abych tedy napravil svůj pesimismus z minula, zkusím zmínit jiné dva jevy, které potkáte v Bosně na každém kroku, a třeba to dopadne veseleji. Věc, která mi v Čechách i po měsíci vždy znovu spolehlivě vybaví Bosnu, protože její vůni mám spojenu s každým rohem a každým ránem tam, je kafe. Slušelo by se zde pět superlativy na bosenskou kávu (tedy kahvu) a básnit o tom, jak je v Bosně nejlepší…nemůžu si ale pomoci od dojmu, že byť je káva v Evropě tureckým importem a Bosňáci jako nejturečtější Evropané by na ni proto měli mít přímo patent, tak v kvalitě a chuti se v Evropě přeci jen nedá upřít prim Italům. Skoro by se chtělo říct, že Turci (a kdo ví, možná to byli bosenští janičáři, po kom při obléhání Vídně zbylo v táboře těch legendárních několik prvních pytlů kávových bobů v západním světě) dali Evropě kávu a Italové jí dali evropský styl. To ale nic nemění na tom, že Bosňáci vynikají v neotřelosti a pestrosti přípravy a také ve stylu servírování: co kavárna, to trochu jiný styl a v některých kavárnách si jej udržují přímo staletí - například v té v Travniku, kde si dosud drží servírování, které tak vyhovovalo arcivévodovi Rudolfovi. Je-li ovšem podávána tradičně, tedy v turecké džezvici, je k jejímu servírování potřeba celý tác: tak aby se tam vešla džezvice z kávou (ať už bylo dilema, zda rozemletá kávová zrnka pouze zalít, nebo i povařit, vyřešeno v dané kavárně jakkoli), šálek, cukřenka, mléko, voda, některé z pevných želé podávaných co automatický zákusek, popřípadě ještě cigareta a sirky. Tuto all-inclusive sestavu podávají právě v Travniku a dýchne tak na vás ona atmosféra ještě orientální, ale už i rakousko-uherská (Bosna byla naším mocnářstvím okupována v letech 1878-1918, patrně i českými vojáky, ovšem ti, kteří o ní zpívali jako o „Hercegovině, lautr rovině“, kterou musela dobít infanterie, patrně nikdy neodešli ze svých posádek kdesi v Polabí, protože hercegovská krajina plná vápencových skalisek by jako rovina mohla připadat leda yettimu).
Mnohem více nostalgie než po osmanském a rakousko-uherském období se ovšem spojuje s jinou epochou, ba místo o epoše bychom mohli mluvit o jednom jménu. JBT. Nejde ani o výbušninu, ani o účinnou látku nějaké měkké drogy, ale o osobnost, na kterou v Bosně, a patrně celé bývalé Jugo, narazíte na každém kroku, v každém z nemnohých stánků se suvenýry, kde jsou na hrnky a dřevěné medailonky vyryty alternativně dva obrázky: panenka Maria nebo on. Josip Bros Tito. Partyzánská legenda, vůdce největšího vnitrostátního odboje proti nacistům, na jehož desítkách tisíc partyzánů si vylámali zuby Němci i Italové, chorvatští ustašovci i srbští četnici, byť se všichni na čas proti němu spojili. Krom toho jugoslávský znovusjednotitel a vůdce po prvních pětatřicet let a mimochodem jediný z evropských komunistických vůdců, po jehož režimu zůstalo i jméno. Neznáme husákismus, kádárismus ani pieckismus. Zato titoismus byl pojem a v době českoslovesnkého „stalinismu“ také jízdenka na Pankrác. Dnes zůstává po maršálu Titovi několik heroických válečných vzpomínek a filmů (kvůli filmu o bitvě na řece Neretvě byl dokonce znovu zničen most přes tuto řeku, jak vám barvitě a se zápalem v očích popíše průvodce památníku této bitvy v městečku Jablanica, jak jinak než pod velkým portrétem velkého maršála), tučná a slavná kapitola v učebnicích dějepisu, vzpomínky na to, co bylo v jeho éře horší než na Západě, ale lepší než ve zbytku východního bloku, a hlavně matný pocit, že žil někdo, kdo dokázal udržet čtyřicet let všechny ty jugoslávské sourozenecké národy v míru apokoji. Ale to už bych se zase blížil k období po pádu vlády jeho pevné ruky, takže je čas včas skončit. Dobrou noc.
Sarajevo a válka
Válka není veselým tématem, přesto je s ní hlavní město a celá Bosna a Hercegovina spojena díky událostem let 1992 - 1995. Mnoho ran městu už bylo napraveno, řada jich je však ještě patrná, a to i v samém centru města. Sarajevo bylo obklíčeno 44 měsíců, bylo ostřelováno z okolních kopců, ve městě byli proti civilnímu obyvatelstvu nasazeni ostřelovači...docházelo k různým zločinům na civilním obyvatelstvu ... byl nedostatek potravin, vody, energií, zimy byly velmi chladné ... "mezinárodní společenství" selhávalo. Ať chceme či ne, válka se podepsala na městě i jeho obyvatelích. Třináct let zas není tak moc ... mnohé se vidí, mnohé se pamatuje.
*
Válečná turistika ... pojem budící u kdekoho rozpaky. Přesto však si myslím, že by se na události v Sarajevě i v celé Bosně nemělo zapomenout. Pokud vás tyto minulé události zajímají, nestyďte se využít možností k bližšímu poznání obsazeného města a jeho obyvatel.
*
Běžte se podívat do historického muzea (ul. Zmaja od Bosne 5), kde je expozice nazvaná "Obsazené Sarajevo" a připomeňte si tak strádání města a jeho obyvatel. Dalším místem, kam byste se mohli podívat, je Tunel - válečné muzeum. Nachází se v ulici Tuneli 1 a otevřeno je od pondělí do pátku od 9 do 16 hodin. Vstupné činí 5 KM. Doprava je tam trošku složitější. Buď si vezměte taxi, nebo jeďte na konečnou tramvaje směr Ilidža a pak si teprve vezměte taxi (i od konečné tramvaje je to poměrně daleko). Pokud se tam chcete dopravit vlastním automobilem, vězte, že trasa k muzeu není nijak označena, proto si s sebou vezměte mapu.
*
Netroufáte-li si cestovat k tunelu sami, je tu ještě jedna možnost. Místní turistické kanceláře pořádají pro turisty okruh Sarajevem, při němž turistům přiblíží události a život ve městě ve válečném období a zavezou je i do tunelu. Okruh stojí ca. 12 Euro - zpravidla jde o mikrobus s průvodcem. Okruh trvá přibližně dvě hodiny a je velmi zajímavý. Bližší informace o něm získáte v informační kanceláři na ulici Zelenih beretki 22. Minimální počet osob na tento okruh jsou 4!
Sarajevo - muzea
Budete-li mít možnost strávit v Sarajevě více času, navštivte některá z jeho muzeí. Už jsem zmínila Svrzův dům, Muzeum města Sarajeva a Muzeum sevdalinky na Baščaršii. Tím se však možnosti, jež Sarajevo nabízí, ani zdaleka nevyčerpávají. *
Pokud chcete zůstat v blízkosti Baščaršije, máte ještě několik možností, kam zajít. Na ulici Zelenih beretki 2, bezprostředně u místa atentátu na Františka Ferdinda d´Este, se nachází Muzeum Sarajevo 1878 - 1918 věnované rakousko-uherskému období a atentátu na následníka trůnu. Muzeum má otevřeno od pondělí do pátku od 10 do 18 hod. a v sobotu od 10 do 15 hod., vstupné je 2 KM. Vydáte-li se tedy na místo atentátu a k procházce po mostě nesoucím název Latinska čuprija, zastavte se i v muzeu, nebudete litovat.
Pokud chcete zůstat v blízkosti Baščaršije, máte ještě několik možností, kam zajít. Na ulici Zelenih beretki 2, bezprostředně u místa atentátu na Františka Ferdinda d´Este, se nachází Muzeum Sarajevo 1878 - 1918 věnované rakousko-uherskému období a atentátu na následníka trůnu. Muzeum má otevřeno od pondělí do pátku od 10 do 18 hod. a v sobotu od 10 do 15 hod., vstupné je 2 KM. Vydáte-li se tedy na místo atentátu a k procházce po mostě nesoucím název Latinska čuprija, zastavte se i v muzeu, nebudete litovat.
*
Na ulici Despića 2 se nachází Despićův dům (Despića kuća) - palác pravoslavné rodiny Despić. Jde o příklad architektury bohatých obchodníků. Muzeum má otevřeno od pondělí do pátku od 10 do 18 hod. a v sobotu od 10 do 15 hod., vstupné je 2 KM.
*
V rámci Baščaršije naleznete také Muzeum Židů BiH (Muzej Jevreja BiH), které je umístěno v původní synagoze v ulici Velika avlija. Jsou zde umístěny exponáty představující život místních Židů, nádherná je rekonstrukce jednoho z židovských obchůdků. K vidění jsou taktéž předměty a dokumenty z období druhé světové války, tedy z období pronásledování židovské populace v Sarajevě. Muzeum má otevřeno od pondělí do pátku od 10 do 18 hod. a v sobotu od 10 do 15 hod., vstupné je 2 KM. Co se týče židovských památek, je možné navštívit i novou synagogu na ulici Hamdije Kreševljakovića 59, která je pro návštěvníky otevřena od pondělí do pátku od 10 do 18 hod. a v sobotu od 10 do 15 hod., vstupné se neplatí.
*
Navštivte i jiné církevní objekty. Na Baščaršiji, v ulici Sarači, se nachází krásná Begova mešita (Begova džamija) z roku 1530. Tuto překrásnou mešitu je možné navštívit každý den od 9 do 12 hod., poté od 14:30 do 16 hod. a od 17:30 do 19 hod. (to platí od 1. 5. do 30. 9., mimo sezónu je nutné se objednat - tel. 00387 33 532 144, návštěva není možná v období ramadánu). Vstupné je 2 KM. Prohlídka je s průvodcem a pokud si návštěvníci přejí, mohou shlédnout krátký film o stavbě a o Gazi Husrev-begovi - tedy význačném muži, který nechal tutu mešitu vystavět a který je pohřben v turbetu u mešity. Za shlédnutí určitě stojí i starý pravoslavný kostel na ulici Mula Mustafe Bašeskije 59, jehož součástí je i muzeum. Kostel je otevřen od pondělí do neděle od 8 do 18 hod., vstupné 1 KM, a muzeum od úterý do neděle od 9 do 15 hod., vstupné je 2 KM. Z pravoslavných památek je možné navštívit i nový pravoslavný kostel na ulici Zelenih beretki 1, vstupné se neplatí a otevřeno je od pondělí do soboty od 8 do 18 hod. a v neděli od 8 do 16 hod. Z katolických památek nelze opomenout nepřehlédnutelnou katedrálu - Chrám srdce Ježíšova - na náměstí, jež nese název Trg fra Grge Martića 2. Vstupné se rovněž neplatí. Pro návštěvníky je katedrála otevřena denně od 9 do 16 hod. Na Sarajevě je kouzelné právě to, že na malém prostoru můžete najít mešitu, pravoslavný a katolický kostel i synagogu.
*
Milovníkům literatury a divadla lze doporučit Muzeum literatury a divadla na ulici Sime Milutinovića 7. Otevřeno je od pondělí do pátku od 8 do 16 hod. Vstupné se neplatí.
*
Vzpomenete si ještě, že Sarajevo bylo hostitelem olympijských her v roce 1984? Pokud si chcete připomenout zimní olympijské hry v Sarajevě, navštivte Olympijské muzeum, které je součástí sportovního areálu Zetra, a to na ulici Alipašina (je to ca. 15 minut pěšky z ulice Maršala Tita). Otevřeno je od pondělí do pátku od 8 do 15 hod., vstupné se neplatí. Stránky: http://www.okbih.ba/.
*
Velmi doporučuji navštívit Zemské muzeum a Historické muzeum. Obě muzea se nacházejí sice trošku dále od Baščaršije, a to na ulici Zmaja od Bosne (z centra směr k vlakovému a autobusovému nádraží). Pokud nemáte k dispozici auto, taxi vás od Baščaršije bude stát asi 6 KM, nebo můžete jet jednoduše tramvají (jízdenka stojí 1,6 KM) - linka 1 - Baščaršija - autobusna stanica. Kdo rád chodí pěšky, není to tak daleko, ca. 20 min. chůze. Zemské muzeum je otevřeno od úterý do pátku od 10 do 17 hod. a v sobotu a neděli od 10 do 14 hod. Vstupné je 5 KM. Před budovou muzea jsou umístěny středověké bosenské náhrobní kameny - tzv. stečci. V první budově jsou umístěny archeologické a historické sbírky (nástroje, šperky, dokumenty atd.). Mezi budovami muzea je malá botanická zahrada, která hlavně v květnu voní přímo o omamně. Najdete zde také řadu stečků. V další budově se nachází sbírky a expozice přírodních věd. Najdete zde sbírku minerálů, sbírky rostlin, expozice představující přírodu Bosny a Hercegoviny a nebo také sbírku římských mozajek nalezených v BiH. Nejvíce ze všeho však doporučuji ke shlédnutí nádherné etnologické expozice (třetí budova), kde naleznete jednak sbírku bosenských koberců - tzv. ćilimi, ale také makety středověkých sídel a rekonstrukci středověkých begovských interiérů včetně figurín oblečených v dobových šatech a krojích. V budově etnologických sbírek si všimněte také nádherných dřevěných stropů.
Historické muzeum (Muzej historije) je otevřeno od úterý do pátku od 10 do 16 hod. a v sobotu a neděli od 9 do 13 hod., vstupné je 2 KM. Zde se nachází výstava "Obsazené Sarajevo", které představuje události let 1992 - 1995.
*
V tomto roce bylo otevřeno také muzeum Aliji Izetbegoviće. Osobně jsem v něm nebyla, nemohu tedy k němu poskytnout žádné informace. Nachází se někde poblíž ulice Kovaći (za Čekreći mešitou). O vstupném a otevírací době nemám žádné informace.
*
Vidíte, že se dá navštívit řada muzeí či expozic. I pokud nejste zrovna milovníci výstav, přesto navštivte alespoň Svrzův dům a Despićův dům, jsem přesvědčená, že se vám budou moc líbit. Navíc se tak podíváte, jak žila bosenská vyšší společenská vrstva v minulých stoletích.
úterý 27. května 2008
Sarajevo - jak na něj?
Při návštěvě Bosny a Hercegoviny určitě nevynechejte hlavní město - Sarajevo. Organizované i individuální návštěvy tohoto krásného města se často omezují jen na návštěvu historického jádra města, resp. Baščaršije. Je to trošku škoda, protože Sarajevo toho má hodně k nabídnutí. Škoda je však také, že sami Sarajevané vám mnohdy nedokáží moc poradit a i pracovníci turistického informačního centra (sídlí na ulici s názvem Zelenih beretki 22) se mnohdy tváří dost rozpačitě.
*
Když už tedy budete v Sarajevě, začněte klidně s prohlídkou města jako všichni ostatní - na Baščaršiji. Jde o starou obchodní část města založenou v 16. století, kde se nachází spousta malých obchůdků nabízejících různé zboží, kavárniček a restaurací a jiných občerstvoven (čevabdžinice, buregdžinice, aščinice). V dřívějších dobách měla jednotlivá řemesla vyhrazené uličky, kterým dala i název. Rozhodně navštivte uličku s názvem Kazandžiluk, kde je k vidění a k zakoupení mnoho předmětů vyrobených z kovu - džezvy, cukřenky, kotlíky a jiné nádoby, šperky atd. Jak si určitě všimnete, zboží není označeno cenami. Když budete chtít něco koupit, smlouvejte! (Já osobně to ale moc neumím). :-) Budete-li pečlivě poslouchat, určitě uslyšíte i zvuk kovotepeckých kladívek - běžte se podívat, jak výroba jednotlivých předmětů vypadá. Mou nejoblíbenější ulicí je Bravadžiluk, kde se nachází spousta různých občerstvoven nabízejících výborná bosenská jídla. Ochutnejte třeba čevapi, plněné papriky, begovu čorbu (hustá zeleninovo masová polévka), sarmu (mleté maso s rýží plněné v kvašeném zelném listu), některý z druhů pity, sogan-dolmu (cibule plněná masem a rýží) atd. Tradiční bosenská kuchyně je výborná. Pokud si potrpíte na stylové restaurace, mohu doporučit restauraci v jedné ze sarajevských pamětihodností - Inat kuća (dům, který stál původně na druhé straně řeky Miljacky). Nachází se nedaleko Baščaršije, resp. téměř naproti Viječnice, přes řeku. Jídlo je tam sice dražší než jiných restauracích, je to však příjemné prostředí v tradičním stylu a dá se platit bankovní kartou. Pokud nebude vědět co si vybrat, objednejte si "Bosanski lonac" (bosenský hrnec), kde je směsice tradičních jídel. Určitě si objednejte i kávu (kafu), která se podává v malé džezvě s malým šálkem (fildžan či findžan) a cukřenkou (šećerluk) a pamlskem, který se jmenuje "rahatlokum". Levnější, ale překrásná restaurace se nachází na Baščaršiji a jmenuje se "Pod lipom". Podávají se zde tradiční bosenská jídla, prostředí je velmi příjemné. Určitě se moc pochutnáte a ještě vám k tomu budou znít krásné sevdalinky. Jako dezert si objednejte některou z bosenských sladkých specialit (vyzkoušejte tufahije - dezert z jablek). Zkuste zajít také do některých z čevabžinic a ochutnejte "čevape" s cibulí a jogurtem (který se pije k tomu). Osobně mám nejraději čevabžinice Željo a Mrkva. V buregdžinicích se dostanou různé druhy pity - sirnica (se sýrem), zeljanica (se zelím), krompiruša (s bramborami), burek (s masem), šareni burek (s bramborami a masem) ... a další. V aščinicích se dostanou polévky a různá bosenská jídla.
*
Minulý týden bylo přímo na Baščaršiji otevřeno nové muzeum Art kuća sevdaha (The Sevdah Art House, muzeum sevdalinky) a nachází se v ulici Halači 15. Obětujte 3 KM a zajděte tam. V jedenácti prostorách se mohou vidět osobní věci a ocenění známých tvůrců sevdalinek. Ve dvoře je kavárna, kde číšníci v národních krojích servírují bosenskou kávu v tradičním stylu s rahatlokumem a objednat si můžete i různé tradiční sladkosti (baklava, hurmašica ...), vše za zvuku těch nejkrásnějších bosenských sevdalinek. Muzeum je otevřeno každý den, kromě pondělí od 10 do 18 hodin, kavárna ve dvoře až do 21 hod.
*
Na Baščaršiji si samozřejmě prohlédněte i pamětihodnosti, jako např. Gazi Husrev Begov bezistan, Kuršumli medresa, Gazi Husrev Begovu mešitu, Baščaršijskou mešitu, Sebilj, Brusa bezistan, v němž je dnes umístěna jedna z expozic Muzea města Sarajeva. Toto muzeum doporučuji, seznámíte se nejen s historií Sarajeva od nejstarších dob, ale také s předměty běžného života doby osmanské i rakouskouherské. Mimoto je v tomto muzeu umístěna překrásná maketa středověké Baščaršije. Vstup je pouze 2 KM a otevřeno je od pondělí do pátku od 10 do 18 hodin a v sobotu od 10 do 15 hodin (adresa Abadžiluk 10).
*
Chcete-li se seznámit s tradiční bosenskou architekturou osmanského období, zajděte do Svrzova domu (Svrzina kuća). Návštěvu této památky vám velmi doporučuji, je to úžasný zážitek a navíc jde o krásnou oázu klidu až neuvěřitelně blízce se nacházející od rušných ulic centra města a Baščaršije. Vstupné je 2 KM a otevřeno je od pondělí do pátku od 10 do 18 hod. a v sobotu od 10 do 15 hodin. Z Baščaršije se tam dostanete nejlépe, pokud se vydáte Gazihurefbegovou ulicí a budete pokračovat rovně ulicí Logavina a poté odbočte doprava do ulice Ćemerlina, pak opět doprava do ulice Glođina (adresa je Glođina 8). Jde o jednu z řídkých památek, potažmo dochovaných obytných domů včetně inventáře, této doby na Balkáně. V ceně vstupenky je zahrnut i výklad průvodce (bosensky či anglicky) a bosenská káva servírovaná v tradičním stylu. Průvodce Mustafa je velmi příjemný a připraven odpovědět na všechny vaše otázky. Pozdravujte ho ode mě! :-)
*
Přestože jsem se chtěla v tomto příspěvku věnovat jiným zajímavostem než je samotná Baščaršija ... sklouzla jsem zcela automaticky k Baščaršiji. Snad jsem ji ale přiblížila jinak, než jak je obvyklé. Doufám, že se vám tak podaří osvojit si tradiční sarajevský "sabur"(klidně, pomalu, krůček po krůčku). :-)
*
VYCHUTNEJTE SI SARAJEVO! ;-)
*
Tradiční jídlo: http://www.kuvarica.net/inter_bosna/index.html
Stránky města Sarajeva: http://www.sarajevo.ba/ba/index.php
Turistické informace: http://www.sarajevo-tourism.com/
středa 30. dubna 2008
Článek
Nedávno vyšel v Hospodářských novinách článek přinášející základní informace pro cestování do Albánie, Makedonie a Bosny a Hercegoviny.
Článek je k přečtení zde: http://cestovani.ihned.cz/c4-10041040-24087940-008000_d-business-travel
Článek je k přečtení zde: http://cestovani.ihned.cz/c4-10041040-24087940-008000_d-business-travel
úterý 29. dubna 2008
Pavel Molek: Středoevropanova cesta Bosnou a časem
Ocitaje se na stránkách tohoto bosenského blogu, přemýšlím, proč mě na ně Helena pozvala. A vzhledem k tomu, že ve faktických znalostech, ba ani v něčem, co by se dalo nazvat „pochopení“ Bosny (ejhle, pěknou floskuli hned v úvodu!), jí nemůžu ani zpovzdálí konkurovat, napadá mě snad jedině, že bych její věcnost mohl vyvážit svým přebujelým lyrismem a její „vnitřní“ pohled na Bosnu odpovědí na otázku, co by mohlo a mělo do Bosny zvnějšku přitáhnout běžného Středoevropana.
Nechci přitom na misku vah, která má onoho Stědoevropana přimět ujet oněch 585 kilometrů, které nás (konkrétně hraniční přechod Mikulov od přechodu Bosanska Gradiška) od Bosny dělí, opustit unijní prostor „svobody, bezpečnosti a práva“ a vydat se všanc balkánským nejistotám, přisypávat jednotlivá bosenská přírodní a památková „nej-“; namísto toho zmíním jen dva důvody, které by dnes k cestě přiměly mě, dvě věci, o nichž jsem přesvědčen, že bych je v Evropě v krystaličtější a hmatatelnější podobě nenašel. První je Orient. Druhou je válka.
Orient… Historici se dodnes přou, čím to je, že osmanská moc, která mezi čtrnáctým a devatenáctým stoletím prošla celým Balkánem, Rumunskem, Bulharskem, Maďarskem a tu a tam zavítala i na Slovensko a k Vídni, zapustila zdaleka nejživější kořínek právě v Bosně. Zatímco Maďarům zbyla po návštěvách a nadvládě Velké Porty (folkaře upozorňuji, že shoda názvů je čistě náhodná) hlavně záliba v termálních lázních a Čechům a Rakušanům kafe, rohlíky a dechovka, v Bosně se na styku katolického a pravoslavného křesťanství vytvořila a dodnes zůstala nečekaná enkláva živých mešit a minaretů, půvabných věží sahat kula, ale i jevů, které nejsou spjaty přímo s islámským náboženstvím, ale spíše s islámskou kulturou. Můžete si tu tedy nejen vystoupat na minaret, v mešitě si bose popovídat s imámem či zalistovat v transkripci Koránu do latinky, ale také se projít po takovém orientálním tržišti, jako je sarajevská Baščaršíja, a dát si buď výtečnou bosenskou kávu z džezvy podobné těm, které potkáte v Istanbulu nebo v poušti u beduínů (fanatici přes sladké si k ní samozřejmě dají baklavu, kterou znají z tureckých cukráren), nebo ochutnat čevapy, u nichž máte jistotu, že v nich není ani kousek vepřového a k zahnání mastnoty vám nenabídnou pivo ani jiný alkoholický nápoj, ale kysané mléko… Mnohem radši bych ovšem tenhle odstavec psal před dvaceti nebo osmdesáti lety, protože bych mohl mluvit o tom, že tyhle závany Orientu můžete potkávat v celé Bosně a Hercegovině, i o tom, že se všude potkávají v těsném sousedství s myšlením katolického Západu a východní nálady pravoslaví. Dnes už ale všechny tyto světy (snad kromě některých částí Sarajeva) nežijí spolu, ale vedle sebe, odděleny liniemi kantonů a entit, liniemi, které oddělují už mnohdy značně vzdálené a vzájemně „vyčištěné“ kulturní a národnostní oblasti, liniemi, které vytvořil další jev, kvůli němuž stojí za to do Bosny jet.
Válka… Skončila před třinácti lety, ale to je jednak málo na to, abyste její stopy a následky nepoznávali na každém kroku, ale hlavně je to překvapivě málo na to, že jste stále ještě v Evropě, jejíž zbytek na přesuny vojáků, koncentrační tábory, blokády, ostřelování, vypalování vesnic, znásilňování žen a masové hroby už třiasedesát let spokojeně zapomíná. Tady v Bosně vám ovšem o válce nevyprávějí starci, ale vaši vrstevníci, pětadvacetiletí kluci, jako ten, který umí anglicky a tak se živí jako průvodce na sarajevské „Tunnel Tour“, při které vám nejen ukáže, na kterých místech došlo k největším masakrům civilistů, protože dělostřelecké granáty dopadaly zrovna do míst tržiště plného lidí, kde byla „Alej ostřelovačů“, v níž jít za dne bylo čtyři roky čirým bláznovstvím, protože vás mohl mít na mušce jakýkoli srbský snajper z okolních kopců, či kde vedl tunel do území ovládaného bosňáckou armádou, ale všechno to doprovodí i vzpomínkami na to, jak se mu v téhle čtyřleté blokádě žilo jako klukovi, jak se mu dospívalo, jak mu rodiče sháněli jídlo a co mu v té době neřekli. A když seberete odvahu a vydáte se do Srebrenice, nemůžete si dost dobře připadat jako v nějakém muzeu, kde se jen líčí jakási historie jakési země, protože vám ji líčí třicetiletá žena, která před těmi čtrnácti lety přišla o otce a většinu mužské části rodiny, a protože dokument o obětech etnické čistky je tvořen z výpovědí dalších žen, které čekají, v kterém masovém hrobu se najdou hodinky nebo lebka jejich manžela. Jedna z těch žen z filmu vám při vstupu prodávala suvenýry. A tihle všichni vám vyprávějí o něčem, co vám jako Čechovi nutně připomíná třeba vyprávění o Lidicích (vojensky řečeno byla Srebrenice taky „obsazena, ženy, děti a staří lidé odsunuti, muži mezi patnáctým a šedesátým šestým rokem zlikvidováni“), jenže v desetkrát děsivějším rozměru a čtyřikrát bližší době, v době, kdy vy sami už jste byli schopni vnímat zprávy a vaši současní politici už byli politiky a neudělali nic… Tak vámi proběhne hrůza, vzpomenete si na Carla Jasperse a jeho rozdělení druhů viny a dlouho mlčíte.
Na konci postu mi dochází, že jsem asi nesplnil úplně očekávání a místo toho, co je na Bosně tak nějak kladně nejlákavější, jsem popsal to, co na ní pro mě bylo nejintenzivnější. Ale kdo ví, možná i tenhle druh prožitku může někoho přesvědčit, že stojí za to, neopominout na Balkáně jen chorvatské pláže či řeckou antiku, ale i tenhle kousek země, kde se tři kulturní a náboženské vlivy tak dlouho prolínaly a obohacovaly a kde se tak nedávno a tak drsně střetly. Štastnou cestu. A „laku noc“.
P:S.: Abych končil alespoň trochu odlehčeně, rád bych zmínil jeden jasný bosenský klad a důvod k brzké návštěvě: přes všechna turistická lákadla, která v Bosně a Hercegovině najdete a která vám zde dřív či později fundovaně popíše Helena, je Bosna stále ještě požehnanou zemí, kam nedorazily davy japonských turistů se svými stovkami blikajících fotoaparátů. Zatím…;)
Nechci přitom na misku vah, která má onoho Stědoevropana přimět ujet oněch 585 kilometrů, které nás (konkrétně hraniční přechod Mikulov od přechodu Bosanska Gradiška) od Bosny dělí, opustit unijní prostor „svobody, bezpečnosti a práva“ a vydat se všanc balkánským nejistotám, přisypávat jednotlivá bosenská přírodní a památková „nej-“; namísto toho zmíním jen dva důvody, které by dnes k cestě přiměly mě, dvě věci, o nichž jsem přesvědčen, že bych je v Evropě v krystaličtější a hmatatelnější podobě nenašel. První je Orient. Druhou je válka.
Orient… Historici se dodnes přou, čím to je, že osmanská moc, která mezi čtrnáctým a devatenáctým stoletím prošla celým Balkánem, Rumunskem, Bulharskem, Maďarskem a tu a tam zavítala i na Slovensko a k Vídni, zapustila zdaleka nejživější kořínek právě v Bosně. Zatímco Maďarům zbyla po návštěvách a nadvládě Velké Porty (folkaře upozorňuji, že shoda názvů je čistě náhodná) hlavně záliba v termálních lázních a Čechům a Rakušanům kafe, rohlíky a dechovka, v Bosně se na styku katolického a pravoslavného křesťanství vytvořila a dodnes zůstala nečekaná enkláva živých mešit a minaretů, půvabných věží sahat kula, ale i jevů, které nejsou spjaty přímo s islámským náboženstvím, ale spíše s islámskou kulturou. Můžete si tu tedy nejen vystoupat na minaret, v mešitě si bose popovídat s imámem či zalistovat v transkripci Koránu do latinky, ale také se projít po takovém orientálním tržišti, jako je sarajevská Baščaršíja, a dát si buď výtečnou bosenskou kávu z džezvy podobné těm, které potkáte v Istanbulu nebo v poušti u beduínů (fanatici přes sladké si k ní samozřejmě dají baklavu, kterou znají z tureckých cukráren), nebo ochutnat čevapy, u nichž máte jistotu, že v nich není ani kousek vepřového a k zahnání mastnoty vám nenabídnou pivo ani jiný alkoholický nápoj, ale kysané mléko… Mnohem radši bych ovšem tenhle odstavec psal před dvaceti nebo osmdesáti lety, protože bych mohl mluvit o tom, že tyhle závany Orientu můžete potkávat v celé Bosně a Hercegovině, i o tom, že se všude potkávají v těsném sousedství s myšlením katolického Západu a východní nálady pravoslaví. Dnes už ale všechny tyto světy (snad kromě některých částí Sarajeva) nežijí spolu, ale vedle sebe, odděleny liniemi kantonů a entit, liniemi, které oddělují už mnohdy značně vzdálené a vzájemně „vyčištěné“ kulturní a národnostní oblasti, liniemi, které vytvořil další jev, kvůli němuž stojí za to do Bosny jet.
Válka… Skončila před třinácti lety, ale to je jednak málo na to, abyste její stopy a následky nepoznávali na každém kroku, ale hlavně je to překvapivě málo na to, že jste stále ještě v Evropě, jejíž zbytek na přesuny vojáků, koncentrační tábory, blokády, ostřelování, vypalování vesnic, znásilňování žen a masové hroby už třiasedesát let spokojeně zapomíná. Tady v Bosně vám ovšem o válce nevyprávějí starci, ale vaši vrstevníci, pětadvacetiletí kluci, jako ten, který umí anglicky a tak se živí jako průvodce na sarajevské „Tunnel Tour“, při které vám nejen ukáže, na kterých místech došlo k největším masakrům civilistů, protože dělostřelecké granáty dopadaly zrovna do míst tržiště plného lidí, kde byla „Alej ostřelovačů“, v níž jít za dne bylo čtyři roky čirým bláznovstvím, protože vás mohl mít na mušce jakýkoli srbský snajper z okolních kopců, či kde vedl tunel do území ovládaného bosňáckou armádou, ale všechno to doprovodí i vzpomínkami na to, jak se mu v téhle čtyřleté blokádě žilo jako klukovi, jak se mu dospívalo, jak mu rodiče sháněli jídlo a co mu v té době neřekli. A když seberete odvahu a vydáte se do Srebrenice, nemůžete si dost dobře připadat jako v nějakém muzeu, kde se jen líčí jakási historie jakési země, protože vám ji líčí třicetiletá žena, která před těmi čtrnácti lety přišla o otce a většinu mužské části rodiny, a protože dokument o obětech etnické čistky je tvořen z výpovědí dalších žen, které čekají, v kterém masovém hrobu se najdou hodinky nebo lebka jejich manžela. Jedna z těch žen z filmu vám při vstupu prodávala suvenýry. A tihle všichni vám vyprávějí o něčem, co vám jako Čechovi nutně připomíná třeba vyprávění o Lidicích (vojensky řečeno byla Srebrenice taky „obsazena, ženy, děti a staří lidé odsunuti, muži mezi patnáctým a šedesátým šestým rokem zlikvidováni“), jenže v desetkrát děsivějším rozměru a čtyřikrát bližší době, v době, kdy vy sami už jste byli schopni vnímat zprávy a vaši současní politici už byli politiky a neudělali nic… Tak vámi proběhne hrůza, vzpomenete si na Carla Jasperse a jeho rozdělení druhů viny a dlouho mlčíte.
Na konci postu mi dochází, že jsem asi nesplnil úplně očekávání a místo toho, co je na Bosně tak nějak kladně nejlákavější, jsem popsal to, co na ní pro mě bylo nejintenzivnější. Ale kdo ví, možná i tenhle druh prožitku může někoho přesvědčit, že stojí za to, neopominout na Balkáně jen chorvatské pláže či řeckou antiku, ale i tenhle kousek země, kde se tři kulturní a náboženské vlivy tak dlouho prolínaly a obohacovaly a kde se tak nedávno a tak drsně střetly. Štastnou cestu. A „laku noc“.
P:S.: Abych končil alespoň trochu odlehčeně, rád bych zmínil jeden jasný bosenský klad a důvod k brzké návštěvě: přes všechna turistická lákadla, která v Bosně a Hercegovině najdete a která vám zde dřív či později fundovaně popíše Helena, je Bosna stále ještě požehnanou zemí, kam nedorazily davy japonských turistů se svými stovkami blikajících fotoaparátů. Zatím…;)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
