Pavel Molek: Středoevropanova cesta Bosnou a časem

Ocitaje se na stránkách tohoto bosenského blogu, přemýšlím, proč mě na ně Helena pozvala. A vzhledem k tomu, že ve faktických znalostech, ba ani v něčem, co by se dalo nazvat „pochopení“ Bosny (ejhle, pěknou floskuli hned v úvodu!), jí nemůžu ani zpovzdálí konkurovat, napadá mě snad jedině, že bych její věcnost mohl vyvážit svým přebujelým lyrismem a její „vnitřní“ pohled na Bosnu odpovědí na otázku, co by mohlo a mělo do Bosny zvnějšku přitáhnout běžného Středoevropana.
Nechci přitom na misku vah, která má onoho Stědoevropana přimět ujet oněch 585 kilometrů, které nás (konkrétně hraniční přechod Mikulov od přechodu Bosanska Gradiška) od Bosny dělí, opustit unijní prostor „svobody, bezpečnosti a práva“ a vydat se všanc balkánským nejistotám, přisypávat jednotlivá bosenská přírodní a památková „nej-“; namísto toho zmíním jen dva důvody, které by dnes k cestě přiměly mě, dvě věci, o nichž jsem přesvědčen, že bych je v Evropě v krystaličtější a hmatatelnější podobě nenašel. První je Orient. Druhou je válka.
Orient… Historici se dodnes přou, čím to je, že osmanská moc, která mezi čtrnáctým a devatenáctým stoletím prošla celým Balkánem, Rumunskem, Bulharskem, Maďarskem a tu a tam zavítala i na Slovensko a k Vídni, zapustila zdaleka nejživější kořínek právě v Bosně. Zatímco Maďarům zbyla po návštěvách a nadvládě Velké Porty (folkaře upozorňuji, že shoda názvů je čistě náhodná) hlavně záliba v termálních lázních a Čechům a Rakušanům kafe, rohlíky a dechovka, v Bosně se na styku katolického a pravoslavného křesťanství vytvořila a dodnes zůstala nečekaná enkláva živých mešit a minaretů, půvabných věží sahat kula, ale i jevů, které nejsou spjaty přímo s islámským náboženstvím, ale spíše s islámskou kulturou. Můžete si tu tedy nejen vystoupat na minaret, v mešitě si bose popovídat s imámem či zalistovat v transkripci Koránu do latinky, ale také se projít po takovém orientálním tržišti, jako je sarajevská Baščaršíja, a dát si buď výtečnou bosenskou kávu z džezvy podobné těm, které potkáte v Istanbulu nebo v poušti u beduínů (fanatici přes sladké si k ní samozřejmě dají baklavu, kterou znají z tureckých cukráren), nebo ochutnat čevapy, u nichž máte jistotu, že v nich není ani kousek vepřového a k zahnání mastnoty vám nenabídnou pivo ani jiný alkoholický nápoj, ale kysané mléko… Mnohem radši bych ovšem tenhle odstavec psal před dvaceti nebo osmdesáti lety, protože bych mohl mluvit o tom, že tyhle závany Orientu můžete potkávat v celé Bosně a Hercegovině, i o tom, že se všude potkávají v těsném sousedství s myšlením katolického Západu a východní nálady pravoslaví. Dnes už ale všechny tyto světy (snad kromě některých částí Sarajeva) nežijí spolu, ale vedle sebe, odděleny liniemi kantonů a entit, liniemi, které oddělují už mnohdy značně vzdálené a vzájemně „vyčištěné“ kulturní a národnostní oblasti, liniemi, které vytvořil další jev, kvůli němuž stojí za to do Bosny jet.
Válka… Skončila před třinácti lety, ale to je jednak málo na to, abyste její stopy a následky nepoznávali na každém kroku, ale hlavně je to překvapivě málo na to, že jste stále ještě v Evropě, jejíž zbytek na přesuny vojáků, koncentrační tábory, blokády, ostřelování, vypalování vesnic, znásilňování žen a masové hroby už třiasedesát let spokojeně zapomíná. Tady v Bosně vám ovšem o válce nevyprávějí starci, ale vaši vrstevníci, pětadvacetiletí kluci, jako ten, který umí anglicky a tak se živí jako průvodce na sarajevské „Tunnel Tour“, při které vám nejen ukáže, na kterých místech došlo k největším masakrům civilistů, protože dělostřelecké granáty dopadaly zrovna do míst tržiště plného lidí, kde byla „Alej ostřelovačů“, v níž jít za dne bylo čtyři roky čirým bláznovstvím, protože vás mohl mít na mušce jakýkoli srbský snajper z okolních kopců, či kde vedl tunel do území ovládaného bosňáckou armádou, ale všechno to doprovodí i vzpomínkami na to, jak se mu v téhle čtyřleté blokádě žilo jako klukovi, jak se mu dospívalo, jak mu rodiče sháněli jídlo a co mu v té době neřekli. A když seberete odvahu a vydáte se do Srebrenice, nemůžete si dost dobře připadat jako v nějakém muzeu, kde se jen líčí jakási historie jakési země, protože vám ji líčí třicetiletá žena, která před těmi čtrnácti lety přišla o otce a většinu mužské části rodiny, a protože dokument o obětech etnické čistky je tvořen z výpovědí dalších žen, které čekají, v kterém masovém hrobu se najdou hodinky nebo lebka jejich manžela. Jedna z těch žen z filmu vám při vstupu prodávala suvenýry. A tihle všichni vám vyprávějí o něčem, co vám jako Čechovi nutně připomíná třeba vyprávění o Lidicích (vojensky řečeno byla Srebrenice taky „obsazena, ženy, děti a staří lidé odsunuti, muži mezi patnáctým a šedesátým šestým rokem zlikvidováni“), jenže v desetkrát děsivějším rozměru a čtyřikrát bližší době, v době, kdy vy sami už jste byli schopni vnímat zprávy a vaši současní politici už byli politiky a neudělali nic… Tak vámi proběhne hrůza, vzpomenete si na Carla Jasperse a jeho rozdělení druhů viny a dlouho mlčíte.
Na konci postu mi dochází, že jsem asi nesplnil úplně očekávání a místo toho, co je na Bosně tak nějak kladně nejlákavější, jsem popsal to, co na ní pro mě bylo nejintenzivnější. Ale kdo ví, možná i tenhle druh prožitku může někoho přesvědčit, že stojí za to, neopominout na Balkáně jen chorvatské pláže či řeckou antiku, ale i tenhle kousek země, kde se tři kulturní a náboženské vlivy tak dlouho prolínaly a obohacovaly a kde se tak nedávno a tak drsně střetly. Štastnou cestu. A „laku noc“.

P:S.: Abych končil alespoň trochu odlehčeně, rád bych zmínil jeden jasný bosenský klad a důvod k brzké návštěvě: přes všechna turistická lákadla, která v Bosně a Hercegovině najdete a která vám zde dřív či později fundovaně popíše Helena, je Bosna stále ještě požehnanou zemí, kam nedorazily davy japonských turistů se svými stovkami blikajících fotoaparátů. Zatím…;)