Nedávno vyšel v Hospodářských novinách článek přinášející základní informace pro cestování do Albánie, Makedonie a Bosny a Hercegoviny.
Článek je k přečtení zde: http://cestovani.ihned.cz/c4-10041040-24087940-008000_d-business-travel
středa 30. dubna 2008
úterý 29. dubna 2008
Pavel Molek: Středoevropanova cesta Bosnou a časem
Ocitaje se na stránkách tohoto bosenského blogu, přemýšlím, proč mě na ně Helena pozvala. A vzhledem k tomu, že ve faktických znalostech, ba ani v něčem, co by se dalo nazvat „pochopení“ Bosny (ejhle, pěknou floskuli hned v úvodu!), jí nemůžu ani zpovzdálí konkurovat, napadá mě snad jedině, že bych její věcnost mohl vyvážit svým přebujelým lyrismem a její „vnitřní“ pohled na Bosnu odpovědí na otázku, co by mohlo a mělo do Bosny zvnějšku přitáhnout běžného Středoevropana.
Nechci přitom na misku vah, která má onoho Stědoevropana přimět ujet oněch 585 kilometrů, které nás (konkrétně hraniční přechod Mikulov od přechodu Bosanska Gradiška) od Bosny dělí, opustit unijní prostor „svobody, bezpečnosti a práva“ a vydat se všanc balkánským nejistotám, přisypávat jednotlivá bosenská přírodní a památková „nej-“; namísto toho zmíním jen dva důvody, které by dnes k cestě přiměly mě, dvě věci, o nichž jsem přesvědčen, že bych je v Evropě v krystaličtější a hmatatelnější podobě nenašel. První je Orient. Druhou je válka.
Orient… Historici se dodnes přou, čím to je, že osmanská moc, která mezi čtrnáctým a devatenáctým stoletím prošla celým Balkánem, Rumunskem, Bulharskem, Maďarskem a tu a tam zavítala i na Slovensko a k Vídni, zapustila zdaleka nejživější kořínek právě v Bosně. Zatímco Maďarům zbyla po návštěvách a nadvládě Velké Porty (folkaře upozorňuji, že shoda názvů je čistě náhodná) hlavně záliba v termálních lázních a Čechům a Rakušanům kafe, rohlíky a dechovka, v Bosně se na styku katolického a pravoslavného křesťanství vytvořila a dodnes zůstala nečekaná enkláva živých mešit a minaretů, půvabných věží sahat kula, ale i jevů, které nejsou spjaty přímo s islámským náboženstvím, ale spíše s islámskou kulturou. Můžete si tu tedy nejen vystoupat na minaret, v mešitě si bose popovídat s imámem či zalistovat v transkripci Koránu do latinky, ale také se projít po takovém orientálním tržišti, jako je sarajevská Baščaršíja, a dát si buď výtečnou bosenskou kávu z džezvy podobné těm, které potkáte v Istanbulu nebo v poušti u beduínů (fanatici přes sladké si k ní samozřejmě dají baklavu, kterou znají z tureckých cukráren), nebo ochutnat čevapy, u nichž máte jistotu, že v nich není ani kousek vepřového a k zahnání mastnoty vám nenabídnou pivo ani jiný alkoholický nápoj, ale kysané mléko… Mnohem radši bych ovšem tenhle odstavec psal před dvaceti nebo osmdesáti lety, protože bych mohl mluvit o tom, že tyhle závany Orientu můžete potkávat v celé Bosně a Hercegovině, i o tom, že se všude potkávají v těsném sousedství s myšlením katolického Západu a východní nálady pravoslaví. Dnes už ale všechny tyto světy (snad kromě některých částí Sarajeva) nežijí spolu, ale vedle sebe, odděleny liniemi kantonů a entit, liniemi, které oddělují už mnohdy značně vzdálené a vzájemně „vyčištěné“ kulturní a národnostní oblasti, liniemi, které vytvořil další jev, kvůli němuž stojí za to do Bosny jet.
Válka… Skončila před třinácti lety, ale to je jednak málo na to, abyste její stopy a následky nepoznávali na každém kroku, ale hlavně je to překvapivě málo na to, že jste stále ještě v Evropě, jejíž zbytek na přesuny vojáků, koncentrační tábory, blokády, ostřelování, vypalování vesnic, znásilňování žen a masové hroby už třiasedesát let spokojeně zapomíná. Tady v Bosně vám ovšem o válce nevyprávějí starci, ale vaši vrstevníci, pětadvacetiletí kluci, jako ten, který umí anglicky a tak se živí jako průvodce na sarajevské „Tunnel Tour“, při které vám nejen ukáže, na kterých místech došlo k největším masakrům civilistů, protože dělostřelecké granáty dopadaly zrovna do míst tržiště plného lidí, kde byla „Alej ostřelovačů“, v níž jít za dne bylo čtyři roky čirým bláznovstvím, protože vás mohl mít na mušce jakýkoli srbský snajper z okolních kopců, či kde vedl tunel do území ovládaného bosňáckou armádou, ale všechno to doprovodí i vzpomínkami na to, jak se mu v téhle čtyřleté blokádě žilo jako klukovi, jak se mu dospívalo, jak mu rodiče sháněli jídlo a co mu v té době neřekli. A když seberete odvahu a vydáte se do Srebrenice, nemůžete si dost dobře připadat jako v nějakém muzeu, kde se jen líčí jakási historie jakési země, protože vám ji líčí třicetiletá žena, která před těmi čtrnácti lety přišla o otce a většinu mužské části rodiny, a protože dokument o obětech etnické čistky je tvořen z výpovědí dalších žen, které čekají, v kterém masovém hrobu se najdou hodinky nebo lebka jejich manžela. Jedna z těch žen z filmu vám při vstupu prodávala suvenýry. A tihle všichni vám vyprávějí o něčem, co vám jako Čechovi nutně připomíná třeba vyprávění o Lidicích (vojensky řečeno byla Srebrenice taky „obsazena, ženy, děti a staří lidé odsunuti, muži mezi patnáctým a šedesátým šestým rokem zlikvidováni“), jenže v desetkrát děsivějším rozměru a čtyřikrát bližší době, v době, kdy vy sami už jste byli schopni vnímat zprávy a vaši současní politici už byli politiky a neudělali nic… Tak vámi proběhne hrůza, vzpomenete si na Carla Jasperse a jeho rozdělení druhů viny a dlouho mlčíte.
Na konci postu mi dochází, že jsem asi nesplnil úplně očekávání a místo toho, co je na Bosně tak nějak kladně nejlákavější, jsem popsal to, co na ní pro mě bylo nejintenzivnější. Ale kdo ví, možná i tenhle druh prožitku může někoho přesvědčit, že stojí za to, neopominout na Balkáně jen chorvatské pláže či řeckou antiku, ale i tenhle kousek země, kde se tři kulturní a náboženské vlivy tak dlouho prolínaly a obohacovaly a kde se tak nedávno a tak drsně střetly. Štastnou cestu. A „laku noc“.
P:S.: Abych končil alespoň trochu odlehčeně, rád bych zmínil jeden jasný bosenský klad a důvod k brzké návštěvě: přes všechna turistická lákadla, která v Bosně a Hercegovině najdete a která vám zde dřív či později fundovaně popíše Helena, je Bosna stále ještě požehnanou zemí, kam nedorazily davy japonských turistů se svými stovkami blikajících fotoaparátů. Zatím…;)
Nechci přitom na misku vah, která má onoho Stědoevropana přimět ujet oněch 585 kilometrů, které nás (konkrétně hraniční přechod Mikulov od přechodu Bosanska Gradiška) od Bosny dělí, opustit unijní prostor „svobody, bezpečnosti a práva“ a vydat se všanc balkánským nejistotám, přisypávat jednotlivá bosenská přírodní a památková „nej-“; namísto toho zmíním jen dva důvody, které by dnes k cestě přiměly mě, dvě věci, o nichž jsem přesvědčen, že bych je v Evropě v krystaličtější a hmatatelnější podobě nenašel. První je Orient. Druhou je válka.
Orient… Historici se dodnes přou, čím to je, že osmanská moc, která mezi čtrnáctým a devatenáctým stoletím prošla celým Balkánem, Rumunskem, Bulharskem, Maďarskem a tu a tam zavítala i na Slovensko a k Vídni, zapustila zdaleka nejživější kořínek právě v Bosně. Zatímco Maďarům zbyla po návštěvách a nadvládě Velké Porty (folkaře upozorňuji, že shoda názvů je čistě náhodná) hlavně záliba v termálních lázních a Čechům a Rakušanům kafe, rohlíky a dechovka, v Bosně se na styku katolického a pravoslavného křesťanství vytvořila a dodnes zůstala nečekaná enkláva živých mešit a minaretů, půvabných věží sahat kula, ale i jevů, které nejsou spjaty přímo s islámským náboženstvím, ale spíše s islámskou kulturou. Můžete si tu tedy nejen vystoupat na minaret, v mešitě si bose popovídat s imámem či zalistovat v transkripci Koránu do latinky, ale také se projít po takovém orientálním tržišti, jako je sarajevská Baščaršíja, a dát si buď výtečnou bosenskou kávu z džezvy podobné těm, které potkáte v Istanbulu nebo v poušti u beduínů (fanatici přes sladké si k ní samozřejmě dají baklavu, kterou znají z tureckých cukráren), nebo ochutnat čevapy, u nichž máte jistotu, že v nich není ani kousek vepřového a k zahnání mastnoty vám nenabídnou pivo ani jiný alkoholický nápoj, ale kysané mléko… Mnohem radši bych ovšem tenhle odstavec psal před dvaceti nebo osmdesáti lety, protože bych mohl mluvit o tom, že tyhle závany Orientu můžete potkávat v celé Bosně a Hercegovině, i o tom, že se všude potkávají v těsném sousedství s myšlením katolického Západu a východní nálady pravoslaví. Dnes už ale všechny tyto světy (snad kromě některých částí Sarajeva) nežijí spolu, ale vedle sebe, odděleny liniemi kantonů a entit, liniemi, které oddělují už mnohdy značně vzdálené a vzájemně „vyčištěné“ kulturní a národnostní oblasti, liniemi, které vytvořil další jev, kvůli němuž stojí za to do Bosny jet.
Válka… Skončila před třinácti lety, ale to je jednak málo na to, abyste její stopy a následky nepoznávali na každém kroku, ale hlavně je to překvapivě málo na to, že jste stále ještě v Evropě, jejíž zbytek na přesuny vojáků, koncentrační tábory, blokády, ostřelování, vypalování vesnic, znásilňování žen a masové hroby už třiasedesát let spokojeně zapomíná. Tady v Bosně vám ovšem o válce nevyprávějí starci, ale vaši vrstevníci, pětadvacetiletí kluci, jako ten, který umí anglicky a tak se živí jako průvodce na sarajevské „Tunnel Tour“, při které vám nejen ukáže, na kterých místech došlo k největším masakrům civilistů, protože dělostřelecké granáty dopadaly zrovna do míst tržiště plného lidí, kde byla „Alej ostřelovačů“, v níž jít za dne bylo čtyři roky čirým bláznovstvím, protože vás mohl mít na mušce jakýkoli srbský snajper z okolních kopců, či kde vedl tunel do území ovládaného bosňáckou armádou, ale všechno to doprovodí i vzpomínkami na to, jak se mu v téhle čtyřleté blokádě žilo jako klukovi, jak se mu dospívalo, jak mu rodiče sháněli jídlo a co mu v té době neřekli. A když seberete odvahu a vydáte se do Srebrenice, nemůžete si dost dobře připadat jako v nějakém muzeu, kde se jen líčí jakási historie jakési země, protože vám ji líčí třicetiletá žena, která před těmi čtrnácti lety přišla o otce a většinu mužské části rodiny, a protože dokument o obětech etnické čistky je tvořen z výpovědí dalších žen, které čekají, v kterém masovém hrobu se najdou hodinky nebo lebka jejich manžela. Jedna z těch žen z filmu vám při vstupu prodávala suvenýry. A tihle všichni vám vyprávějí o něčem, co vám jako Čechovi nutně připomíná třeba vyprávění o Lidicích (vojensky řečeno byla Srebrenice taky „obsazena, ženy, děti a staří lidé odsunuti, muži mezi patnáctým a šedesátým šestým rokem zlikvidováni“), jenže v desetkrát děsivějším rozměru a čtyřikrát bližší době, v době, kdy vy sami už jste byli schopni vnímat zprávy a vaši současní politici už byli politiky a neudělali nic… Tak vámi proběhne hrůza, vzpomenete si na Carla Jasperse a jeho rozdělení druhů viny a dlouho mlčíte.
Na konci postu mi dochází, že jsem asi nesplnil úplně očekávání a místo toho, co je na Bosně tak nějak kladně nejlákavější, jsem popsal to, co na ní pro mě bylo nejintenzivnější. Ale kdo ví, možná i tenhle druh prožitku může někoho přesvědčit, že stojí za to, neopominout na Balkáně jen chorvatské pláže či řeckou antiku, ale i tenhle kousek země, kde se tři kulturní a náboženské vlivy tak dlouho prolínaly a obohacovaly a kde se tak nedávno a tak drsně střetly. Štastnou cestu. A „laku noc“.
P:S.: Abych končil alespoň trochu odlehčeně, rád bych zmínil jeden jasný bosenský klad a důvod k brzké návštěvě: přes všechna turistická lákadla, která v Bosně a Hercegovině najdete a která vám zde dřív či později fundovaně popíše Helena, je Bosna stále ještě požehnanou zemí, kam nedorazily davy japonských turistů se svými stovkami blikajících fotoaparátů. Zatím…;)
středa 23. dubna 2008
Pramen řeky Buny, dervišská tekija
Když už budete na cestě z chorvatského pobřeží do Mostaru, stojí za to udělat si ještě jednu krátkou zastávku. Není to téměř žádná zajížďka. Jeďte po M17 do městečka Blagaj, kde stojí za shlédnutí stará část města. Určitě neminete Velagićův dům (Velagićeva kuća) ze 17. století, Sultan Sulejmanovu mešitu z roku 1520 a Karađoz -begův most z roku 1570. Co je však ze všeho nejlepší, alespoň dle mého názoru, je udělat si procházku k pramenu řeky Buny (asi půl hodiny chůze od centra města, kdo nerad chodí, může jet autem). Při prameni se nachází starý dervišský klášter, tzv. tekija. Jde o nádherné místo, kde se dá sedět hodiny a pozorovat silný říční pramen, průzračnou vodu a mohutnou skálu. Určitě chvíli poseďte u tradiční bosenské kávy nebo pravého tureckého čaje.
*
Komu by turistika nestačila, může si udělat procházku do staré pevnosti Herceg Stjepana (cesta tam trvá asi hodinu), který byl středověkým vládcem Hercegoviny. Z pevnosti je krásný výhled do Neretvanského údolí.
Počitelj
Pojedete-li z chorvatského pobřeží na výlet do Mostaru či Sarajeva (přes hraniční přechod Metković), bylo by velkou chybou, kdybyste nenavštívili nádherné středověké městečko s orientálním nádechem u řeky Neretvy nesoucí název Počitelj. Jde o místo, které je právem zapsáno na seznam kulturního bohatství UNESCO.
*
Doporučuji článek Počitelj - hercegovská perla od Martina Mikesky (Časopis Na východ): http://www.navychod.cz/?req=article&id=517.
Až do války si město zachovalo nedotčený vzhled středověkého muslimského městečka ze 16. - 17. stol. Mísí se zde vlivy Orientu a Středomoří. Jde o jedno z nejmalebnějších míst Bosny a Hercegoviny, a to i díky středomořské flóře a romantickému umístění nad řekou Neretvou. V době vzrůstajícího tureckého nebezpečí dali ve druhé polovině 15. stol. na tomto důležitém strategickém místě při Neretvě společně vybudovat dobře opevněný hrad bosenský vévoda Štěpán Vukčić-Kosača a jeho spojenec uherský král Matyáš Korvín za přispění papeže a Dubrovnické republiky. Součástí zdejšího opevnění byla i hradební věž, která jediná se z celého opevnění zachovala a kterou známe pod jménem věž Gavrana Kapetanoviće (kula Gavran-Kapetanovića). Dodnes se tyčí nad městečkem jako charakteristická dominanta. Přes své opevnění neodolal tento strategický bod po dobytí Bosny soustředěnému útoku tureckého vojska a padl do tureckých rukou. Turci pak jeho opevnění ještě zpevnili, takže hrad v dalších stoletích odolal všem pokusům křesťanských vojsk o jeho dobytí.Od 16. stol. se tu začali usazovat zámožní Turci a postupně vybudovali živé obchodní středisko s několika pozoruhodnými stavbami. Obec se skládala z několika okrsků: dolní tvořilo obchodní centrum, nad ním následovalo správní a duchovní středisko a ještě výše se rozkládala obytná část. Na samém vršku se přimykala k hradební věži vojenskostrategická část.Ve druhé polovině 16. stol. tu vznikla mešita Hadži Aliho (Hadži Alijina džamija) s bohatým kamenným dekorem, v interiéru pak s malířskou výzdobou. Tato mešita bývá též nazývána mešitou paši Šišmana Ibrahima (Šišman Ibrahim-pašina džamija).*
Určitě ochutnejte místní sušené fíky (smokve) či čerstvé mandarinky.
Než se vydáte na cestu do Bosny a Hercegoviny
Zkušeným cestovatelům nemusím radit, že informace o cizích zemích jsou k nalezení na stránkách Ministerstva zahraničních věcí, které tam taktéž zveřejňuje potřebná sdělení a upozornění pro turisty. Informace o Bosně a Hercegovině jsou zde: http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={0D6F4B44-BED1-4B4B-AE9B-E7971F6FB593}.Než se vydáte do Bosny a Hercegoviny, měli byste vědět několik důležitých věcí.
*
Pokud se v zemi bude zdržovat do 90 dnů, nepotřebujete vízum. Stačí vám tedy platný pas. Pokud bude testovat autem, zkontrolujte si před cestou, zda máte platnou zelenou kartu a zda je na ní vyznačena i Bosna a Hercegovina. Pokud ne, kontaktujte vaši pojišťovnu a dejte si vše do pořádku, protože pokud byste tak neučinili, museli byste zaplatit na bosenských hranicích pojištění pro BiH a toto pojištění není nejlevnější.
*
Oficiální měnou je Konvertibilní marka (BAM či KM), 1 EUR = 1,955830 BAM. Na většině míst je možné platit i Eury, v Hercegovině i chorvatskými Kunami. Ve velkých supermarketech (Omega. Merkator, Bingo) je možné platit platebními kartami, taktéž již i ve větších městech v některých obchodech a restauracích.
*
Pokud jde o zdravotní péči, ministerstvo uvádí: " Stav celé oblasti zdravotnictví v BaH je dosti špatný, zejména pokud jde o vybavení zdravotnických zařízení. Ta jsou schopna poskytnout nejnutnější pomoc nebo základní ošetření v akutních případech, avšak nelze v nich počítat s evropským standardem. Poskytnutí bezplatné první pomoci a nejnutnějšího ošetření pro české občany na území BaH upravuje zdravotnická smlouva mezi ČSSR a SFRJ z roku 1964, do níž oba státy sukcedovaly. Veškerou ostatní péči je třeba platit v hotovosti." Rozhodně si sjednejte cestovní pojištění.
*
Existují rovněž pravidla pro pobyt cizinců, ministerstvo upozorňuje: " Cizinci mají povinnost přihlásit se na cizinecké policii BaH nejpozději do 24 hodin po vstupu do země (toto ustanovení však v posledních letech nebývá v praxi vymáháno). V případě ubytování v hotelu má tuto povinnost správa hotelu, v případě ubytování v soukromí ubytovatel. Na hraničních přechodech se nepožaduje prokazování finančního zajištění ani povinná směna valut. Je však třeba vědět, že každý cizinec se musí na výzvu oprávněné osoby (uniformovaný příslušník policie) prokázat finančním vybavením ve výši 50 USD nebo jejich ekvivalentem v EUR na každý den pobytu." Nikdy jsem se s takovou kontrolou nesetkala, ale přesto byste měli být s touto možností seznámeni.
*
Bezpečnostní situace v zemi je dobrá, ministerstvo však upozorňuje: "Na území BaH nehrozí v současné době turistům akutní ohrožení, úroveň kriminality je poměrně nízká, i když má podle statistik stoupající tendenci a ojedinělý výskyt násilí nelze vyloučit. Projevy násilí se týkají převážně vracejících se uprchlíků, příslušníků národnostních nebo náboženských menšin nebo těch, kteří byli zatčeni pro podezření z válečných zločinů.
Dalšími riziky, které s sebou nese cestování přes území BaH, jsou:
1) zaminované prostory: nelze s určitostí říci, jak rozsáhlá jsou v současné době minová pole v BaH. Odminována jsou města a obývané části BaH, avšak horská turistika nese značné riziko, neboť ne všechny zaminované oblasti jsou identifikovány a řádně označeny. Návštěvníci by se při cestování měli držet cest se zpevněným povrchem a do terénu se vydávat jen s místním průvodcem;
2) nevyhovující propustnost a stav komunikací: špatný stav silnic a nekvalitní označení tras značně zpomaluje silniční provoz. V BaH s výjimkou dvou krátkých úseků nejsou dálnice. Silnice často nemají ani středový pruh, ani zpevněnou krajnici. V zimě nebývá odezva silničářů na sněhové kalamity dostatečně pohotová, uzavírány bývají i hlavní spojnice a to někdy i na celé dny. Často se projíždí hornatými terény, kde i přes natažené bezpečnostní sítě hrozí kdykoli pád kamenů na vozovku. Návštěvníci jedoucí přes území BaH směrem k Jadranskému moři musejí počítat s četnými neosvětlenými tunely a s dlouhými a pomalu jedoucími kolonami aut, které se tvoří na hlavních trasách vedoucích k moři (zejména v letní sezóně), často také s dlouhou čekací dobou na hraničních přechodech s Chorvatskem (především na hlavní silnici Mostar - Ploče). Tranzit Chorvatskem přes bh koridor k moři (Neum) bývá naproti tomu bezproblémový, hraniční kontrola je zde prováděna jen výjimečně a formálně."
*
K tomu dodávám, že nebezpečí min není dobré podceňovat. Města a obydlená místa jsou odminována. Pokud budete plánovat pobyt ve volné přírodě nebo výšlapy do hor, vždy se poraďte s místními (pokud nejde o běžně využívaná turistická místa). Nejste-li si jistí, zda někde miny jsou či nejsou, raději do takových prostor nevstupujte - to platí i pro úseky podél cest.
*
Co se týče stavu bosenských cest, hlavní tahy jsou většinou bezproblémové, vydáte-li se do odlehlejších míst, je nutné počítat s horším stavem vozovek.
*
V případě problémů kontaktujte českou ambasádu, která sídlí v Sarajevě, ulice Franjevačka 19 (kousek od historického centra města - Baščaršija). V akutních případech kontaktujte diplomatickou a konzulární pohotovost, tel.: 00387 61 130 896.
Důvod pro vytvoření tohoto blogu
Milí čtenáři,
většina z nás ráda cestuje a mnozí z nás si oblíbili některou cizí zemi. Nejnavštěvovanější cizí zemí Čechy je Chorvatsko a mě těší, že tato překrásná balkánská země je u nás tolik oblíbená. Chorvatsko je známé svým krásným mořem a velkým množstvím ostrovů a ostrůvků, méně známé je však jinými krásami, které skrývá vnitrozemí či hory na pobřeží. I když i to se pomalu začíná měnit a turisté objevují stále nová zákoutí. Turisté v rámci jednodenním výletů také začínají objevovat krásy sousední země Chorvatska - Bosny a Hercegoviny. Nemálo z nich už navštívilo kouzelná města Mostar a Počitelj, sem tam někdo navštívil i hlavní město Sarajevo. Bosna a Hercegovina však návštěvníkům nabízí mnohem více a cílem těchto stránek je přiblížit vám možnosti cestování po Bosně a Hercegovině. Věřím, že návštěvou této země nebudete zklamáni.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
